Hry pro malé i velké

Většina profesionálních hráčů počítačových her je dospělá. Takže nejen děti sedí u takového druhu zábavy. U nich to začíná jinak, poznávají svět vlastně vůbec formou hry. Pak zasunují předměty do správných otvorů a tím mohou nenápadně naznačit, jak na tom budou s přemýšlením. Pokud to dítě po druhém pokusu vzdá a mrskne kostkou do kouta, asi moc přemýšlivé nebude. Mrskne-li kostku po svém rodiči, bude agresívní a pokud se mu podaří zasunout správně, bude něco jako Albert. Ano, Einstein. Ovšem také to nemusí být pravda, takže tuto informaci berte s velkou rezervou.  

Později dítě přichází ke složitějším hrám. Ke stavebnicím z různých dílků, ale také ke hrám pro dva, hrám společenským. I zde se začne projevovat jeho charakter. Pokud pro prohře v Člověče nezlob se prokousne hrací plán a zahodí kostky, bude jeho další výchova dost náročná.  

Starší děti, skoro mládež už tyto dětské hry opouští a vrhá se směrem ke hrám počítačovým. Společenské považují za mdlou zábavu, protože u nich nestříká krev na všechny strany a zabíjí se u nich tak leda čas. Přesto se někteří snaží hrát třeba šachy, u kterých si však musí namáhat ten kedluben, co mají na krku.  

Společenské hry uznávají jedině na večírcích, kde jsou většinou přítomny i dámy, a tak lze v rámci hraní společenských her některou obrat o polibek či panenství. V každém případě, hry nás prostě provází celým životem. Každý má v oblibě nějakou jinou, každého baví něco jiného, a proto je někdy potíž najít hru, která by bavila celý kolektiv, pokud se nějaký sejde.  

Ti co sedí u monitorů to mají jednoduché, seženou si hru a „paří“ až se hory zelenají. Ti, kteří by raději nějakou deskovou hru si ji koupí, ale většinou těžko seženou někoho, kdo by si s nimi zahrál. A tak je třeba si vždy rozmyslet, jakou hru koupit a jakou hrát. Každá musí být pro toho dotyčného zábavná, jinak to není hra, ale trápení.