Nečekaná Dubai

Je květen, rok 2017 a já jsem akorát měsíc na Bali s kamarádem. Před odletem do ČR vnitřně pociťuji něco velice zvláštního, nepopsatelného. Nechci letět domů. Chci tady ještě něco zažít, prožít, poznat. Nemůžu letět domů. Musím tady zůstat! Ale zvládnu to finančně? Co na to řekne rodina, kamarádi? S kým tady zůstanu? Tolik otázek a myšlenek se mi honilo hlavou, až jsem z toho ani nespala. Co myslíte, jak to dopadlo? Poslechla jsem své pocity a zůstala. A musím říct, že to bylo mé zatím nejlepší a nejdůležitější rozhodnutí v mém životě. Automaticky tedy následovalo stornování původní letenky, a s tím spojené kupování nové. Kamarád mi našel úplně tu nejlevnější s dvoudenním přestupem v Dubaji. Moc se mi to nelíbilo, protože Dubaj mě nikdy nelákala. Je proslavená hlavně luxusem a vším umělým, což mě zrovna moc nebere. Mám raději ty „chudší země“, kde jsou lidé víc otevření, vstřícnější, usměvavější. Na druhou stranu jsem se uklidňovala. Dubaj přece jenom může být krásná a zajímavá. Ještě musím zmínit, že pár dní před odletem jsem si rezervovala 3* hotel s bazénem ve staré části Dubaje a podrobně na papír rozepsala názvy a čísla autobusů, metra, zastávek, ulic, hotelu, míst, co chci navštívit, jak se tam dostanu atd. Měla jsem přesný harmonogram.

Tak tedy v Dubaji jsem přistála 10.6.2017 kolem 5 hodiny ranní. První autobus z letiště přímo do staré části jel během chvíle. Po krátkém bloudění jsem nakonec našla správnou zastávku i autobus. Jediné, co jsem neměla, byla nějaká karta. Řidič autobusu mi ji prodal a nabil na ní kredit. Po nastoupení i vystoupení se musela pípnout přímo v autobuse. Cesta trvala tak půl hodiny, hodný pán řidič mě dokonce na zastávku upozornil. Teď následovala krátká cesta k hotelu. Stále jsem chodila sem a tam a hledala hotel. Bylo jich tam spousta, ale ani jeden nebyl můj. Nejhorší, ale na tom všem bylo, že nikde nebylo ani živáčka, jenom sem tam projel taxík, auto nebo autobus. Začínala jsem panikařit a zároveň se modlit. Napadlo mě, zapnout si WIFI na mobilu, zkusit štěstí a napojit se na některý z hotelů. A ejhle! Podařilo se! Rychle jsem si najela na Google mapy a došla tak až k hotelu.

Na recepci mi pán řekl, ať počkám pár hodin. Ubytovat se můžu v dopoledních hodinách, ale kdybych si připlatila, šlo by zařídit ubytování hned. Asi mu málo platili, a tak si chtěl na mě, na chudé turistce, přivydělat. Potom na mě i zkoušel takové ty úchylné kecy. Ale na mě si nepřišel. Zhruba za hodinku přišel manažer hotelu, velice příjemný starší pán. S několika omluvami za čekání mě pozval na snídani a kávu. V jídelně jsem si dala pořádné kafé a chvíli konverzovala s jedním velice pohledným černochem, který připravoval jídlo pro hosty. Ani ne za půl hodiny přišel opět manažer a ubytoval mě. Konečně jsem si dala pořádnou sprchu a vyrazila do centra města. Před příletem jsem si četla, že bych měla respektovat a snažit se zapadat mezi místní, tedy mít zahalená kolena i ramena. Proto jsem si dala legíny, šaty a šátek kolem ramen. Ale co musím říct, takové vedro jsem ještě nezažila. Potila jsem se, až bůh ví kde. Venku bylo kolem 40 stupňů a to dusno? Škoda, že neexistují teleporty. Naivně jsem si myslela, jak mi pomůže vychlazená voda.

Do centra, k pláži Jumeirah jsem jela opět autobusem. Na co jsem se strašně moc těšila, bylo zchlazení se v moři. A jaké bylo? Teplé jako chcanky, ale doslova! Byla to vařící slaná voda. Na pláži bylo pár lidí, převážně bílí turisté a pár místních mladých kluků. Z pláže byla vidět krásná plachetnice – nejluxusnější 5* hotel. Ale zpátky k moři. Nijak mě nenadchlo, bylo poznat, že je přece jenom uměle vytvořené. Díky opravdu nesnesitelnému horku jsem se rozhodla přesunout do největšího obchodního centra. Co mě jako první oslovilo, obrovské a krásné akvárium. Taky mě dostalo zimní kluziště přímo v obchodním centru. Žasla jsem nad všemi luxusními a drahými obchody. Byly úplně narvané. Bohatí šejkové nakupovali luxusní věci a jejich osobní sluhové čekali před obchodem s vozíky a jejich taškami. Všude byly zahalené ženy dokonce i včetně očí a muži měli většinou bílé hábity a na hlavě šátek. Obchodní centrum bylo velice krásné, ale na mě až moc veliké. Přece jenom je to největší obchodní centrum na světě.

Hned u obchodního centra byla největší tančící fontána světa a u ní hned nejvyšší budova světa Burj Khalifa. Na vyhlídku jsem šla až kolem 9 večer. Měla jsem ještě docela dost času, tak jsem s úžasem sledovala fontánu. To byl pro mě nejkrásnější zážitek z Dubaje. Doslova mě dojala. Všude kolem bylo spousta lidí, všichni žasli a obdivovali tu nádheru. Slyšela jsem všude mluvit Čechy a Slováky, ale s nikým jsem se neseznamovala a nenavazovala žádnou komunikaci. Chtěla jsem být jenom sama se sebou a vnímat okolí. Už na Bali jsem zjistila plusy a mínusy cestování s někým a pouze sama. Když je člověk sám, určitě víc vnímá věci kolem, jinak to prociťuje než při cestování ve dvou a více. Právě u fontány a vyhlídce jsem si přála mít někoho blízkého vedle sebe a sdílet společné zážitky.