Vosy

Pan Luboš hlídal celý den svá dvě vnoučata – šestiletou Kamilku a čtyřletého Péťu. Chtěl jim sobotu nějak zpříjemnit, a tak se s nimi vydal do nedalekého lesa. Vzali s sebou i německého ovčáka Baga, který se už ranní procházky nemohl dočkat. Měl náhubek, a tím to všechno začalo. Bag i s náhubkem prozkoumával v lese mezi mechy, kapradinami a křovinami kdejakou skulinku, a tak asi natrefil i na vosí hnízdo, což se vosám vůbec nelíbilo. Najednou se začal povalovat na zádech v jehličí na zemi a zvláštně se oháněl. Protože měl ale silnou kůži i srst, tak na něho vosy nemohly. To už nad ním stáli udivení Kamilka s Péťou, ale také pan Luboš, který hned poznal, co se stalo.

Rychle děti pobízel k útěku od vosího hnízda, ze kterého začaly vosy nebezpečně vylétávat. Děti se daly na útěk, ale protože už sem tam nějaká ta vosa na ně přilétla a bodla své žihadlo, začaly i hlasitě křičet. Tím jako by na sebe přivolávaly další a další útočníky. „Kamčo, Péťo, hlavně proboha nekřičte, nebo je tak jen dál přivoláváte!“ běžel jejich děda za nimi a snažil se je uklidnit. Děti pádily lesní cestou a postupně ztichly. Opravdu, bez křiku je už černý roj přestal pronásledovat.

Na cestě u lesa se pak zastavily a ze setrvačnosti se oháněly, aby ze sebe setřásly ty vosy, které se jim zamotaly do oblečení a do vlasů. Konečně se kolem nich rozhostil klid a mír. Chytli se za ruce a společně s Bagem opatrně našlapovali, ohlížeje se na všechny strany, jestli je ještě nějaká vosa náhodou nepronásleduje. Když dorazili k domku se zahradou, s úlevou všichni dosedli na lavičku.

Hrozivý zážitek, o kterém snad ani nikomu nepoví. Nebo možná poví, ale až za hodně dlouhou dobu, kdy na vosy zapomenou. To bude ale asi, až se jim úplně ztratí štípance, zarudlá kůže a puchýře od žihadel, kterých dostali nespočet. Naštěstí na ně pomohly studené obklady a přiložená rozkrojená cibule.